Pád zničil Andi Wittmannovi kariéru bikera – a zase ho postavil na nohy, tentokrát úplně jinak.

A šlo to – a jak! Od jednoho kolegy sportovce ochrnutého na všechny čtyři končetiny dostal speciální invalidní vozík – a brzy na něm dokázal zdolávat schody i jezdit po zadních kolech. Obstaral si handbike a ježděním na něm se dostal zase do kondice. A když se konečně mohl opět postavit na nohy, odvážil se k něčemu, co vždycky odmítal: Andi nasedl na elektrokolo. A to přesto, že býval opravdu zarytým odpůrcem elektrokol. Andi vypráví, jak jednou svému kolegovi Guidovi Tschuggovi řekl, že on by si na elektrokolo nikdy nesedl. Pád ale jeho názor změnil. „Zpočátku to pro mě byla především psychická podpora. Bez pomoci ostatních na kopec, do přírody, kdy sám chci. Člověku to přináší naprostou volnost. To mě předtím vůbec nenapadlo. Jezdím pořád po všelijakých cestách a stezkách, aniž bych věděl, jestli vůbec někam vedou. Projedeš se, vyzkoušíš si to, máš naprostou volnost, abys mohl objevovat nové věci.“ A jako mimochodem také objevil, že elektrokolo může využívat jako tréninkový nástroj. „Můžu si teď řídit základní vytrvalost v kopci! 2 500 výškových metrů v perfektním rozmezí pulsu a k tomu i trénink techniky v terénu. Nikdy bych si nepomyslel, že to kolo umí jezdit tak svižně. Člověk nemá vůbec pocit, že by tam visela nějaká věc, co by mu překážela, a ta geometrie je prostě neuvěřitelná.“ Už zase jezdí v nedalekém bikeparku u Samerbergu, zkouší „malinké skoky“ – a poslouchá stejné řeči, jaké dřív na adresu e-bikerů vedl sám.